Čekání na Pána

"Be joyful in hope, patient in affliction, faithful in prayer." Romans 12:12

Drahé ženy, nevěsty,sestry,
dlouho jsem se neozvala s žádnou chválou,ani komentářem. Ne snad proto, že bych od víry odpadla,to naopak,ale cítila jsem velkou potřebu,jít nějaký čas ve víře a s Panem sama. Jen já a on. Ty měsíce byly dlouhé a náročné, jako na horské dráze, vnitřní boje, mnoho zkoušek,chvilku jasno,chvilku zataženo...často jsem si říkala, že už nemohu, že se vzdávám, že vím, že Pán mě motlitby slyší,ale neodpovídá ani ano ani... postupně jsem si uvědomovala , že mám téměř po roce čekání volbu, Pan nikoho nenutí, také ale nechce ,abychom byly zarmoucen, a od víry odpadly c důsledku ztracení nadějí.... vždycky když jsem stála v tomto bodu rozhodnutí,zlomu,jsem se nakonec nevzdala...nejprve k Panu naříkala, pak plakala, postupně jsem však Pána začala jen chválit, a být mu vděčná...za každý den, který jsem zvládla.Za každý den, který jsem večer ulehla do postele... Postupně jsem se z dlouhých motliteb přesunula opravdu ke chválení Pana, děkování,a krátkým motlitbam... až před pár dny jsem poslouchala kázání a utkvěla mi v hlavě věta, "Pan je rád, když k němu hovoříme upřímně a říkáme mu jak se v dané situaci cítíme, i ve vztahu k Němu". Ten večer jsem to zkusila, a i když jsem neslyšela Pánovu odpověď, mluvila jsem k Němu.Nekdy totiž Pan neodpovídá, protože chce ,abychom ho hledali o to víc a upřímněji. A do pár dní se začaly dít zvláštní věci...nejprve mi zavolala moje maminka a zbavila mne dluhů,co mne tak tížily. Následně na to jsem po roce potkala partnera,za kterého se stále modlím...nejprve jsem se úplně rozsypala ...a on nebyl nijak moc rád, že mne vidí (odešel k jiné ženě), když jsem cítila , že nedržím slzy,pohladila jsem ho a řekla mu, že už musím jít...on mi pak napsal SMS, že mi zavolá, že chce vědět jak se mi daří...nejprve jsem nevěděla,co to má všechno znamenat...ale pak mi to došlo... vyřkla jsem k Panu dvě prosby, první byla ohledně mé finanční situace,abych mohla s dcerou klidně žít, a ne se bát, že nebudeme mít na jídlo, nájem atd...a druhá byla prosba,aby nám Pán dal příležitost setkání a možnost si promluvit....

Ve chvílích kdy,jsem si tedy říkala, že Pan ke mně asi nikdy nepromluví, ale přesto jsem v srdci věděla, že já k Němu mluvit nepřestanu a dál půjdu po cestě s Ním,Pan mi v krátkém čase daroval své odpovědi na hned dvě motlitby.

Dear women, brides, sisters,
I haven't responded with any praise or comments for a long time. Not because I had fallen away from the faith, on the contrary, but I felt a great need to spend some time alone in faith and with the Lord. Just me and him. Those months were long and demanding, like on a roller coaster, internal struggles, many trials, clear for a while, cloudy for a while... I often said to myself that I can't do it anymore, that I'm giving up, that I know that the Lord hears my prayers, but he doesn't answer even yes nor... I gradually realized that after almost a year of waiting, I have a choice, the Lord does not force anyone, but he also does not want us to be saddened and fall away from the faith as a result of losing hope.... every time I stood at this point of decision, turning point, I didn't give up in the end... first I lamented to the Lord, then I cried, but gradually I started to only praise the Lord and be grateful to him... for every day that I managed. For every day that I went to bed in the evening... I gradually moved from long prayers to really praising the Lord, giving thanks, and short prayers... until a few days ago I was listening to a sermon and the sentence stuck in my head, "The Lord is pleased when we speak to him sincerely and say him how we feel in the given situation, even in relation to Him". I tried that evening, and even though I didn't hear the Lord's answer, I spoke to Him. Sometimes the Lord doesn't answer because He wants us to seek Him all the more and more sincerely. And within a few days, strange things started to happen... first my mom called me and freed me from the debts that were weighing me down so much. Subsequently, a year later, I met my partner, for whom I still pray...at first I completely broke down...and he was not very happy to see me (he left for another woman), when I felt that I couldn't hold back my tears, I told him that I had to go...he then texted me that he would call me, that he wanted to know how I was doing...at first I didn't know what it all meant...but then it dawned on me...I said two requests to the Lord, the first was about my financial situation, so that I could live peacefully with my daughter, and not fear that we would not have food, rent, etc... and the second was a request that the Lord give us the opportunity to meet and talk...

In the moments when I thought that the Lord would probably never speak to me, but I still knew in my heart that I would not stop talking to Him and would continue to walk the path with Him, the Lord gave me answers to two prayers in a short time .